Vystup na San Jose
objevili cestu nahoru k Refugio Volcán. Cestička to byla místy dost strmá a vedla přes sněhová pole. Refugio bylo daleko a hodně vysoko (3130 m.n.m.). Nakonec jsme dorazili asi v 17 hod a překvapivě jsme nebyli jediní. V chatce se už ubytovalo sedm chilských horolezců, kteří další den ráno vyrazí na vrchol San José. My jsme plány změnili. Boty máme vlhké a je tu všude spousta sněhu a tak se ráno vydáme zpět dolů do údolí. Radkem slibovaná loučka se zurčícím potůčkem je ještě schovaná hluboko pod sněhem. Chilané mají pořádné vybavení, skeletové boty a péřové bundy, my vrchol rozhodně pokoušet nebudeme. Je to ještě na dva dny a v tom sněhu by to s našima botami ani nešlo. Uvařili jsme si večeři, rozdělali krabičkové víno a ve spacácích strávili podvečer na drátěnkových palandách. Slunce zapadlo až okolo 21 hod a ve 22 jsme už všichni spali.
okolo 7,30 a sníh venku byl pořádně umrzlý. Teploměr v 8 hod ukazoval + 6ºC a když vysvitlo slunce, tak příjemně hřálo. Vyšlápli jsme si na blízký vrcholek a pokochali se výhledem do údolí, kterým jsme přišli a pohledem na vrcholek San José. Je to stále aktivní sopka, ale vypadá jako obyčejná šestitisícová hora. Sestup z refugio jsme zahájili v 10,20. Do údolí nám to trvalo asi hodinu a údolím se to táhlo další hodinu. Cestou jsme potkali nebo viděli asi 16 dalších turistů. To bude nahoře narváno. Holt víkend. Údolím fičel vítr a neustal ani, když jsme sešli na cestu. Než jsme se nadáli, už nám zastavilo auto se tříčlennou rodinkou mířící do Baňo Colina. Byli jsme rádi, že nás těch zbývajících 5 km svezli. Vstup do přírodního areálu asi deseti bahnitých bazénku, vlastně spíše jen děr v kopci byl 5000 CHP. Kaskádovité nádržky obsahovaly nevábně hnědou, ale krásně teplou vodu. Slunce sice pražilo, ale studený vítr o sobě dával vědět při každém vystrčení namočené části těla z teplé vody. Výjimkou byl nejvýše položený bazén, kde byla voda tak horká, že se člověk natolik prohřál, že mu po vylezení zima nebyla. Ve vodě jsme se vydrželi rochnit asi hodinu a pak jsme se vydali na cestu zpět. Doufali jsme, že nás opět někdo sveze, ale první auto jsme potkali až po hodině a čtvrt. Naštěstí hned 
zastavilo. Byl to starší syn s otcem v důchodovém věku. Rochnili se vedle nás v nejteplejším bazéně. Moderním džípem nás svezli až do San Alfonso, což bylo 34 km a jedna hodina cesty.
Víkendová noc ve stanu byla zpestřena hlasitou hudební party v sousedním domě. Naštěstí měli podobný vkus a ve 2,44 se celým údolím rozléhala Shine on you crazy diamond od Pink Floyd, jen jsem po tom nemohla znovu usnout. Ráno zase ze všech sil kokrhali kohouti a tak jsme už 7,20 vylezli ze spacáků. Na této dovolené se prostě nevyspíme. Asi hodinu nám trvalo, než jsme zabalili a udělali si pořádek ve věcech, ale dům byl stále tichý a nevypadalo, že by měl někdo v úmyslu chystat objednanou snídani. Radek nakonec v kuchyňce objevil vajíčka a housky, tak jsem si připravili snídani sami. Paní domu po 9 hod přispěchala, že nám jde udělat snídani. My akorát dojídali, tak jsme poděkovali a vyrazili. Ani jsme nestihli zavřít vrata a už tam stál bus. Na stop nám v tomto údolí opravdu přálo štěstí. Do města to trvalo skoro hodinu, stavěl totiž na každém rohu. Metrem jsme jeli také asi hodinu. Dojeli jsme na stanici Universita de Chille, kde má terminál společnost TURBUS. Vystáli jsme pořádnou frontu a koupili jízdenky na 23,35 do Pucón á 28000 CHP. V úschovně jsme složili krosny a vyrazili do města. Je veliké. Ulice jsou široké bulváry a i parků a zeleně je tu dost. Z hlavního náměstí, kde jsme nakoukli do Národního historického muzea (v neděli je vstup zdarma), jsme se vydali na místní kopec Cambre (880 m.n.m.). Jezdí tam lanová dráha. Cestou ke kopci jsme si dali v jedné z mnoha restaurací ve čtvrti Bella vista kus masa a obligátní jugo. Celkem ok a cena slušná. Lanovka je oblíbená a v půlce cesty je i ZOO a byla neděle, tak bylo všude plno. Kopec se ze zdola nezdá, ale je to pořádný sráz a kruhový výhled z něho je impozantní. Hory byly bohužel v oparu, takže výhled známý z pohlednic se nekonal. U sochy panny Marie, která stojí na vrcholku hrála duchovní hudba a někteří lidé se modlili. Stál tam i veliký, ze dřeva vyřezaný Betlém. Vánoce se blíží. Z kopce jsme sešli cik-cak ke druhému vchodu a cestou nakoukli do pěkného koupaliště a na dětské hřiště. Je to opravdu obrovský park a dost lidí tam jezdilo na kole. Docela makačka v tom vedru nahoru po rozpálené asfaltce. Cestou zpět do centra jsme procházeli pásem parku podél řeky Rio Mapucte. Moc hezké. V centru to stále žilo. Pěkná je čtvrť Bella vista a okolo, kde je spousta malých útulných kaváren a barů. Když jsme nějaký takový později hledali okolo hlavního náměstí a autobusáku, tak jsme pohořeli. Nakonec jsme tedy čas před odjezdem strávili v omšelé řetězcové hospodě o dvou džusech. Ve 23,30 jsme sedli do autobusu, přikryli se dekou a spali skoro až do Pucán, kam jsme dorazili druhý den ráno v 9,30.
Náhledy fotografií ze složky Canon del Maipo
