Jdi na obsah Jdi na menu
 


San Pedro

 

Odlet z Prahy 22.11 v 19,40 přes Madrid. Přílet do Santiaga de Chile 9,20 l.t (-4 h)
 
Neděle 22.11.
Přestup v Madridu byl napínavý. Měli jsme z Prahy asi 20 min zpoždění a zdálo se nám, že s námi nad Madridem strašně dlouho krouží. Podle Radka jsme měli přistávat 22,20 a poté, co jsme si přeřídili hodinky o jednu hodinu napřed, jsme v letadle okolo 23,10 začali propadat panice, že odlet 23,50 nestihneme – musíme totiž do jiného terminálu. Naštěstí jsme seděli ve třetí řadě, tak jsme z letadla vyrazili ve 23,36 sprintem do druhého terminálu. S omluvou jsme udýchaní předběhli poměrně dlouhou frontu u pasové kontroly. Na celnici, která mi říkala, že máme ještě „mucho tempo“ jsem se zatvářila trochu nechápavě – 10 min do odletu je pro ni dost času?! Přiřítili jsme se na gate, kde…všichni poklidně seděli!! Jak jsme vzápětí zjistili, v Madridu oproti Praze žádný časový posun není a tak jsme opravdu ještě měli „mucho tempo“ – více než hodinu. Uff. Na oslavu a zahnání žízně jsme vytáhli jednu Plzeň a snědli řízky. Amatérská chyba!:-) Letadlo bylo pěkné, moderní a plné. Místa jsme měli sice u sebe, ale uprostřed uprostřed, takže nic moc. Super palubní obrazovka s velkým výběrem filmů a hudby. Pěkně bolely nohy, na spaní to chtělo trochu víc místa.
 
Pondělí 23.11.

p1000673.jpg

Po příletu do Santiaga panoval  trochu zmatek u výdeje zavazadel. Nakonec jsme je našli na páse označeném Buenos Aires… Všude byla spousta lidí a mezi tím se motalo několik psů, co hledali zakázané věci. Ne drogy, ale normální jídlo. Do Chile se toho totiž moc vozit nesmí. Je to vlastně takový ostrov mezi mořem a pásem vysokých hor, tak si to pěkně hlídají, aby jim tak lidi z daleka nezatáhly nějaké cizí parazity. Než člověka pustí ven, musí projít kontrolou zavazadel. Čestně jsme uvedli, že s sebou máme nějaké masné výrobky a nečestně u kontroly odevzdali jen část: lovečák, rozinky a křížaly a jeden balík sušeného masa. Takový desátek. V batohu zůstaly oříšky, řízky, další dva balíky sušeného masa a spousta dalších dobrot. Rozhodně ale v Chille veterinární bezpečnost neohrozíme – dříve nebo později všechno sníme.
Vyměnili jsme 500 USD (á 474CHP) a nasedli ve 14 hod do letadla společnosti Sky Airline. Byla to nízkorozpočtovka, tak jsme před nástupem snědli chleby s řízky. Dost nás tedy překvapilo, že na letu dlouhém 1,40min (mezipřistání) bylo podáváno teplé jídlo a nápoje včetně piva a vína! V Evropě u low cost společnosti nemyslitelné. Pěkně jsme se nacpali. Pod námi byla vyprahlá země lemovaná pásmem hor s bílými vršky. Ve čtyři hodiny jsme přistáli v Calama uprostřed kopcovité pouště. Teplo a vítr. 
Taxi do centra  a levná ubytovna Residencial Toňo. Čisté, ale omšelé, akorát na jedno přespání. Město tvoří dvě hlavní rušné nákupní ulice a protíná je příjemná pěší zóna. Dali jsme si banánový koktejl v hezké kavárně na pěší zóně a v 8 hod šli do postele dospat časový posun a nepohodlnou noc v letadle.   
 
Úterý 24.11.
San Pedro – výlet na kole
Ráno jsme se probudili v 7 hod  a v 8 jsme už byli u informační kanceláře, kde nám paní sdělila, že prohlídky měděného dolu jsou až ve 14 hod a bohužel je až do čtvrtka plno. Tak jsme nasedli v 8,30 do autobusu do San Pedra de Atacama. V 10 hod jsme vystoupili na kraji hliněné vesnice. Bylo už pořádné vedro. Po chvilce hledání jsme našli pěkné ubytování – Hostel Puritána. Hned na rohu byla půjčovna kol, tak jsme dvě kvalitní horká kola zapůjčili a vyrazili jsme prozkoumat okolí. Nejdříve indiánskou pevnost Pucará de Quitor, 

p1000682.jpg

teda spíše její zbytky, které leží od osady asi 3 km. uiny indiánské pevnosti z 12. století v Chile . Z pevnosti se dochovaly terasy a zbytky zdí domů, jeskyně a sochy vytesané do skály. Pěkné. O kus dále byl vstup do úzkého kaňonu. Ještě lepší! Poté jsme popojeli asi o 2 km dále a několik set metrů výše, fakt makačka v tom pouštním vedru. Přijeli jsme k tunelu z r.1930, zřejmě stará silnice do Calama. Po vydatném pozdním obědě v S.P.,jsme opět sedli na kola a vyrazili na druhou stranu, do Měsíčního údolí (Valle de la Luna) na západ slunce. Mělo to být 14 km, ale v horku a silném protivětru se do kopce jelo dost těžko. Pili jsme každý kilometr. Před vstupem do údolí se dalo projít hezkým kaňonkem a solnou soutěskou/jeskyní. Měsíční údolí bylo hezké a hladká písečná duna uprostřed impozantní. Spousta lidí zde již čekalo na západ slunce, ale vypadalo, že jen my jsme přijeli na kole. Sluníčko zapadlo  v 19,40 a v kaňonu se pak rychle vylidnilo. Cesta zpět uběhla o poznání rychleji, trvala cca 40 min, ale závěr cesty byl už za tmy. Sprcha po návratu byla potřebná a dodala nám energii zajít si na pivo Austral a chilský národní nápoj Pisco sour. Stále nás udivuje, že nás nikdo neobtěžuje a služby v restauracích jsou fakt na úrovni. Oběd byl podáván na designových talířích a krásně nazdoben, ovocné džusy jsou jednoznačně skvělé. Na druhou stranu to ale taky něco stojí. San Pedro je turistická destinace a je tu dost draho: nocleh nás vyjde na 20000CHP = 40 USD = 240 NOK = 720 CZK/noc/2 osoby a to máme jednoduchý hostel. Za oběd jsme zaplatili 6000 CHP = 12 USD/os. Po večerním drinku šup do postele neboť ráno ve 4 hod vyrážíme na gejzíry.
 
Středa 25.11.
Gejzíry El Tatio
Ve 4 hod ráno je pořádná tma, ale zima ani moc ne. V autobuse se nás sejde 15 rozespalých turistů. Zkoušíme spát, ale strašně to drncá. Asfaltek v poušti holt moc není.  Ke gejzírům přijíždíme asi v 6,30 a ve výšce 4300m.n.m je -1ºC. Gejzíry jsou nejvýše položené na světě a nejsou až na pár výjimek moc velké, za to jich tam je hodně. Stejně jako turistů. Projdeme první část a pak nás čeká připravená snídaně na parkovišti. Všechny cestovou nabízejí opravdu to samé: káva, čaj, mléko ohřáté v gejzíru, trastový chléb, šunka, sýr a spousta různých sušenek. 

p1000764.jpg

Pokračujeme v prohlídce a na závěr se vykoupeme v termálním jezírku. Je spíše vlažné, ale tam, kde ze země vyvěrají prameny, to místy i pálí. Cestou zpět zastavujeme u zeleného jezírka s ptáky a ve staré vesničce s několika hliněnými domky a pěkným kostelem na kopečku. Ochutnáváme lamí maso na grilu. Moc dobré. Zpět jsme ve 12 hod. Objednáváme v cestovce soukromou výpravu na další den a na hodinku dáváme siestu. Máme spálené krky a tak se nám na odpolední slunce moc nechce. Koupili jsme si tedy místní klobouky a prošli rozpálené městečko. Je vidět, že to tu žije hlavně z turistů. Samá restaurace a cestovní kancelář. Prohlédli jsme si místní muzeum archeologie, ale mumii Miss Chille, na kterou upozorňoval průvodce, nevystavují. Odpoledne trávíme odpočinkově ve stínu stromů na dvorku v hostelu. Sbíráme sílu na zítra a vyhýbáme se sluníčku.
 
Čtvrtek 26.11.
Výstup na Sairécabur (Pán lidstva) 6040 m.n.m
Vstáváme v 6,30 a odpočatí nasedáme v 7 hod do džípu cestovky Towanaco a vyrážíme do výšek. Po cestě nabereme ještě průvodcovu přítelkyni, která na této hoře ještě nebyla. Průvodce se jmenuje Jesit a je Kolumbijec, kterému San Pedro tak učarovalo, že se tu poté, co procestoval jižní a střední Ameriku, usadil. Nemluví anglicky, tak se potím se španělštinou. Auto nás vyveze až do výšky 5600 m a pak pošlapeme po svých. Máme z toho trochu obavy, je to skok z 2500m, ve kterých leží San Pedro…Cesta je včetně snídaně – místní houska se sýrem a šunkou, kafe a čaj z koky. Snídáme t
ak v 5300 m s hezkým výhledem na pouštní krajinu. Cesta je prašná a dost hrbolatá, že i zánovní džíp má co dělat. Vystupujeme u meteorologické stanice univerzity z Autofagasty a pomaloučku vyrážíme po pozvolné cestě nahoru. Fakt je to krok-sun-krok, ale i tak srdce tluče a zadýcháváme se. Cesta končí u sirného dolu a pak už je to jen prudké stoupání v suťovisku. Naštěstí jdeme pomalu a často stavíme, tak to docela jde. Střední úsek je obtížnější, kameny se hýbou a občas se nějaký uvolní a padá s rachotem dolů. 

p1000898.jpg

Nakonec jsme vystoupali na vrchol docela rychle. Paráda! Hnědožluté hory a poušť okolo. Vysoký a elegantní kráter Licancabur ( Pán deště) se zdál být nízko pod námi. Ani nebylo moc chladno a bunda a rukavice zůstaly v batohu. Cestou dolů se nám ale začaly pořádně motat hlavy a zdálo se, že cesta trvá déle než nahoru. Sestupovali jsme asi 2 hod a poslední úsek k autu už o sobě výšková nemoc dávala pořádně znát. S Radkem to zamávalo o něco hůře, motal se jak podnapilý. Naštěstí jsme se autem dostali rychle zpět a do večera bolest hlavy odezněla. Zajímavá zkušenost, vysoké nadmořské výška rozhodně nelze podceňovat! Večer jsme zašli opět na lehkou večeři a čerstvý ovocný džus a s Doňou Marií v cestovce domluvili půjčení kol na příští ráno.
 
Pátek 27.11.
Chuqiucamata – důl
Ráno jsme vstali před rozedněním v 6 hod a nasedli na kola. Plán byl jet k Salar de Atacama a kouknout se na solnou pláň a třeba i na nějaké jezírko s plameňáky. Trasa vedla po kvalitní a rovné silnici, ale i tak to bylo daleko a tak jsme tam p1000999.jpgnakonec nedojeli. Posnídali jsme na autobusové zastávce uprostřed vyprahlé krajiny s výhledem na hory a sopky. Bohužel byly zrovna v oparu a viditelnost nebyla nic moc. Měli jsme ještě čas, tak jsme zajeli do Valle de la Muerte (Údolí smrti), které bylo jen 10 min směrem na Calama. Dobře jsme udělali. I když to bylo jen rychlé nakouknutí, bylo to působivé. Při vracení kol nám majitelka CK sdělila, že naše rezervace prohlídky dolu na měď není bohužel potvrzena, ale že prý tam máme přijít, místo by mělo být. To nás trochu rozčarovalo, ale zkusíme to a budeme doufat. Na důl jsme se oba dva těšili.
V 11 hod jsme nasedli do autobusu směr Calama (á 2500 CHP). Ve 12,30 nás bus vysadil v centru a my bez větších obtíží našli Colectivos (společný taxík) do dolu. Za 5 min dorazily ještě dvě anglicky mluvící slečny (učí v Santiagu angličtiny), kapacity se tedy zaplnila a my mohli vyrazit.. Důl je asi 16 km od města a když jsme přijeli na parkoviště před bránu, docela dost lidí tam už čekalo a přijížděli další a další. Nevypadalo to tedy moc nadějně, a když chvíli před 14 hod přijel velký bus a sympatická mladá průvodkyně začala vyvolávat jména šťastlivců, kteří měli zarezervováno, tak jsme byli pěkně napjatí. Naštěstí někteří nedorazili a tím pádem se uvolnila místa pro nás a několik dalších, kteří si prohlídku předem neobjednali. Hurá! To by nás totiž fakt mrzelo, tohle minout, neboť to byl úžasný zážitek. Tohle se prostě jinde nevidí! Nejdříve nás vzali do centra městečka, které opustili poslední obyvatelé v únoru 2008. Oficiálně uzavřeno bylo již 31.srpna 2007, připomíná to velký kámen s měděnou deskou. Průvodkyně nás vyzvala, ať si zde na památku vezmeme zelený kamínek, tak jsme si tedy poslušně zatížili batohy.  Městečko budou i nadále udržovat jako památku, ale pár budov již zmizelo pod neustále se rozrůstající hromadou hlušiny. To pravé ořechové nastalo, když nás autobus vysadil na vyhlídce. Okolo nás jezdily obří náklaďáky, ale když sjelyi na dno dolu, tak vypadaly jen jak autíčka na hraní. Megavozů mají asi 100, z nichž v dole pracuje neustále 80 a zbylých 20 je na pravidelné údržbě po 10 dnech nepřetržitého ježdění nahoru a dolu. Auta stojí 4 mil USD a obří pneumatika vyjde na 30-40000 USD. Po 10 letech se auta prodají do menších dolů. Pracuje se zde na 3 směny, takže důl jede nonstop. Denně vyprodukují……Do světa posílají měď v eskách o 175 kg. 42 % produkce jde do Číny a 45 % na elektroniku. Bylo to moc zajímavé vidět na vlastní oči tu kilometr hlubokou jámu, do které jede náklaďák  minut  a  minut plný nahoru.
Zpět do Calama nás za 6000 CHP vzal ten samý taxikář a my měli 6 hod do odjezdu autobusu dále na sever do Arica. Dali jsme si plněnou empanadu a ovocný džus. V ulici s mnoha kadeřnictvími jsme se nechali oba ostříhat, oba za 4000 CHP. Radka stříhala paní pečlivěji než mě, a bylo to vidět. Řekla jsem jí 1-2 cm, ale místy padaly na zem vlasy alespoň 8 cm dlouhé! Ach jo. Mám ránu. Snad to do návratu trochu doroste. Zbytek dne jsme strávili na internetu. Bus odjížděl 22,30 a nutno říci, že typ Semi cama (polopostel) nabízí opravdu pohodlné cestování. Sedadlo lze poměrně hodně sklopit a je tam zvedací podložka pod nohy. Bylo tam ale přetopeno, že jsme ani nevyužili poskytnutou deku. Do Arica jsme dorazili v 6 hod ráno.