Cert a Kaca v Chile

Taxík nás zavezl na odjezdy autobusu na Altiplano a hned v 7 hod ráno jsme vyjeli do hor, do Putra. Zpočátku byla všude mlha, ale za chvíli jsme vyjeli nad mraky a slunce zase zářilo. Kvalitní horská silnice, hezké výhledy. V Putra jsme byli asi za tři hodiny, tedy okolo 10 hod. 

Je to moc hezká horská vesnice s upraveným náměstím a novým hřištěm s prolézačkami pro děti. Vždy si při pohledu na klouzačky vzpomeneme na Daníka, snad mu moc nechybíme… Autobus nás vysadil před restaurací, hned vedle byla cestovka, tak jsme se ještě s jednou mladou Francouzkou šli optat na dopravu do Parinacota a na horské túry. Do Parinacota nic nejezdí a cenu za soukromý vůz neví. Výprava na jednu ze sopek stojí 300000 CHP. Je to vícedenní túra, ale je to dost peněz. My tam nechceme, nám jedna šestitisícovka stačila, ale Francouzka se tam chystá. Majitel liduprázdné restaurace, kde jsme po celonočním cestování s chutí posnídali smažená vejce a kafe, nám nabídl, že nás do Parinacota za 40000 CHP doveze a za 25000 nám tam sežene ubytování. Bylo to ještě 30km výše v horách, ale cena byla taky dost vysoká, tak jsme vyrazili hledat alternativy.

 Moc jich bohužel nebylo. Cestovky byly zavřené nebo jízdy nahoru nenabízely.

Nakonec se na nás štěstí opět usmálo v podobě dodávky s šesti rozesmátými chilskými dámami. Svolily vzít nás s sebou nahoru, tak jsme všichni tři naložili batohy na střechu a namačkali se k turistkám. Zpočátku byly samá legrace, ale s přibývající výškou bledly a začaly je bolet hlavy, zuby nebo žaludek. Když jsme přijeli do Parinacota, tak tři z nich vypadaly opravdu bledě a malá nádobka s kyslíkem, kterou měl řidič s sebou moc nefungovala. Nevím, jestli pokračovaly dále k jezeru nebo se raději vrátily ze 4000 m.n.m. dolů k moři. My jsme jim každopádně byli vděční, že jsme se dostali nahoru. A zadarmo.

Vesnička Parinacota je maličká a vybydlená. Jen pár prázdných domků, většina v dezolátním stavu. Kostel se samostatně stojící zvoničkou uprostřed návsi je 300 let starý a opravený. Kromě kostela jsou tam tři prodejní místa s občerstvením a suvenýry. Pán u většího obchůdku nám nabídl ubytování. Šli jsme se na to nejdříve podívat. Za domem byl dost nepořádek a vítal nás nevábný venkovní záchod. 

Očekávali jsme tedy spíše nevábnou špěluňku, ale interiér domu nás více než překvapil! Úplně nová ubytovna! Pokoje krásně vymalované, nová dlažba i koupelna se záchodem a sprchou s teplou vodou! Paráda! A jen za 4500/os. Bereme! Nabízel nám i večeři za 2500/os a tak jsme si plácli. Majitel se jmenuje Leo a vše postavil a zařídil svépomocí. Prý na tom už dělá 5 let, když má volno. Je tam pěkná velká společenská místnost, kuchyně a zbývá mu ještě jedna koupelna. Pracovitý a šikovný člověk.

Šli jsme okouknout okolí, ale blýskalo se a pršelo, tak z toho žádná pořádná procházka nebyla. Zaujali nás doutnající a ohořele trsy trav na kamenité půdě,. Asi od blesku, lepší být pod střechou. Po vlažné sprše jsme zalezli do spacáků a trochu relaxovali. Francouzce Loiran výška nedělala moc dobře, tak jen polehávala. Okolo 17 hod se vyjasnilo a tak jsme ještě na chvíli 

vyrazili ven. Sopky byly pořád v mracích a tak výhledy nebyly nic moc. V 19 hod jsme se vrátili a Don Leon už nás volal na večeři. To byla mňamka! Plný talíř horké polévky, to jsme opravdu potřebovali, protože venku byla pořádná kosa. Pak nám předložil plátk

y masa z lamy vikuni s rýží, také výborně ochucené. K tomu nám uvařil velkou termosku horké vody a dodal 2 misky lístků koky. Chutná to jako zelený čaj. Spokojeně jsme si u něj zaplatili ještě jednu noc.

V Parinacota žije prý teď jen osm rodin a sedm dětí chodí do místní školy, která vyučuje pouze v pondělí a pátek. Don Leo z Parinacota  pochází a má čtyři děti, tři dcery a syna, ale všichni žijí dole v Arita. Dříve ve vsi bylo až 170 lidí. S tím, jak to tu on sám rozjíždí, by se mohla díky turistickému ruchu vesnička zase trochu vzpamatovat. Je to tu malebné. Stačí domky trochu zrekonstruovat, turisté jezdí, letos je prý sezóna dobrá. Pustil nám v jídelně teplý větrák, ale kamenný dům se moc 

neohřál. Zahráli jsme si ještě Scrabble a šli do hajan a spali jak dudci až do rána.

 

 

Kvůli počasí jsme si dali budík na šestou hodinu a v sedm ráno vyrazili na nenáročnou túru k jezírkům. Šlo se hezky, výhledy byly také pěkné, jen ta jezírka neměla skoro žádnou vodu.. 

Loraine nebylo stále moc dobře, bolela ji hlava. My byli naprosto ok, jen do kopce jsme se trochu více zadýchávali. Odpoledne jsme si od Lea půjčili jeho dodávku a vyjeli se podívat na větší jezero Chungara. Chtěl za to 10000 CHP, ale byl to strašný křáp. Nejdříve to 10 min startoval na jinou baterku, pak se to naprázdno zahřívalo, zasmrdělo to celou náves a nakonec se to tedy rozjelo. Byl to automat, ale mě to přišlo strašně složité. Radek se to řídit odvážil. U vyhlídky na jezero stala policie, tak jsme to raději otočili. Neměli jsme chuť vysvětlovat, že jsme si tu rachotinu jen na chvíli vypůjčili. Leo pak říkal, že to je v pohodě, policie jeho i auto zná.  Jezero zas takový zázrak nebylo. Možná to bylo tím zamračeným nebem. Ale plameňáky jsme viděli. Většinou stáli na jedné noze a spali. Na jiné vyhlídce jsme uvařili oběd a pozorovali, jak jdou z obou stran dešťové mraky. Když jsme se dokodrcali zpět, tak jsme Leovi udělali ještě tržbu v obchůdku. Za 13500 CHP jsme nakoupili pět dětských svetříků. Moc hezké, samozřejmě z lamí vlny, vypadají, že nekoušou. Po slunečné siestě na zápraží ubytovny jsme vyrazili na odpolední procházku na druhou stranu. Dva dny tu rozhodně stačí. Je to tu hezké, ale poněkud jednotvárné. Lamy jsou super. Moc roztomilí tvorové, zvláště mláďata jsou úžasná. Celkově jsme tento den našlapali asi 20 km a jsme v tom vysokohorském vzduchu příjemně unavení. V 8 hod jsme zase dostali k večeři alpacu s tradičním koka čajem a po konverzaci s Loraine o francouzských filmech jsme šli spát.

 

V 6 hod se už budím, ale musím se převalovat, protože Loraine a Katka chrupou. Po venkovní snídani za krásného počasí balíme a čekáme na Lea, který nás má vzít v 9 hod do Arita. Parinacota je dnes zcela bez mraků, jak naschvál se vyčasilo, zrovna když odjíždíme. Leo ještě vymění milimetrové papíry v místní meteorologické stanici, opravdu tady dělá vše. Maximální teplota za poslední dny byla 16ºC ve 14 hod a minimální -6ºC v 6 hod ráno.První zastávka bude v Putra, kde si má Loraine domluvit průvodce na výstup na sopku, ale stavíme po chvilce v blízké restauraci, kde si Leo 

dotankuje benzín hadicí a pusou. V 10 hod odjíždíme z Putra a protože Leo řídí 2x rychleji než já, tak jsme ve 12 hod už v Arica. Kupujeme lístky do Iquique. Bus odjíždí ve 14,30, a tak máme 2,5 hod na prohlídku města, které překvapivě žije i ve 2 hod odpoledne. Prohlédneme si místní historické, již nefunkční nádraží a kostel podle návrhu Eifella. Na prostranství před kostelem v tom vedru zdobí vánoční stromek. Pěší zóna přetéká lidmi a vidíme i několik po zuby ozbrojených policistů v neprůstřelných vestách.

Při odjezdu autobusu se musí zaplatit poplatek 100 CHP. Po 4,5 hod a dvou filmech nás bus společnosti Pulmen San Rosa vysazuje v Iquique, na svém terminálu, který je tak 3km od města, tudíž musíme v tom vedru kus šlapat. Vezmeme první hostel Profesor za 15000 CHP a jdeme na místní pěší zónu ochutnat místní speciality a víno. Můžeme doporučit Paninis bistro na hlavní třídě. Jídlo pro dva + dva výborné džusy za 6000 CHP. Centrum města je moc příjemné a pěší zóna je krásně upravená.