Cert a Kaca v Chile

Autobus nás v 9,30 vysadil ve městě pod sopkou Villarica (2800 m.n.m.) Nebe modré, bílá štíhlá a čoudící sopka. Krása. Ubytování jsme na doporučení jednoho kluka našli v Hostal Peinsula za 20000 CHP. Moc příjemné místo. Internet a kuchyňka plně k dispozici. Toto 

městečko je zcela přizpůsobené na davy turistů, je to známá rekreační oblast. V jedné z mnoha cestovek jsme se zeptali na výstup na sopku. Bohužel má být další den špatné počasí a tak se výstup nebude pořádat.. Nezbylo nám, než vymyslet náhradní program a doufat, že ve středu se počasí zlepší. Půjčili jsme kola a vyšlápli k vodopádům Ojos del Caburgua. Prodloužili jsme si to pak ještě k jezeru Caburga. Cesta vedla zelenou krajinou s mnoha stromy,  keři a pastvinami. Občas byli domky, spíše farmy a celkově to připomínalo evropskou krajinu. Vodopády byly celkem nízké, ale proud tam byl. Jezero Caburgua je zřejmě také turistickou destinací, soudě podle restaurací, půjčoven loděk o stánků se 

suvenýry. V pondělí tam byl ale klid. Tam a zpět to dalo skoro 50 km a zabralo to pět hodin. Docela jsme po tom včerejším ťapání po Santiagu unavení. Bohužel se v poledne zatáhlo a sopka se zahalila do mraků. V dálce byly vidět blesky, ale nám se bouřka naštěstí vyhnula.

Večer jsme si prošli centrum Pucónu a za odměnu navštívili příjemnou kavárnu, kde jsme učinili následující poznatek: cappuccino = káva se šlehačkou a esspresso = překapávaní káva.

 

Budíček byl v 7,30 a snídaně u internetu. Už podruhé si připravujeme snídani sami., protože zase někam spěcháme. Tentokráte na bus do národního parku s krkolomným názvem Huerquehue. Bus jezdí třikrát denně v 8,30, 13,10 a 

16,10 a nazpět 9,30, 14,10 a 17,10. V plánu bylo podle mapky obejít žlutý okruh, což mělo být asi 18 km. Okruh vede ke čtyřem jezerům: Toro, Verde, Chino a Tinoqui. Díky poměrné odlehlosti je v parku větší rozmanitost rostlinných druhů než v NP Villarica. Chtěli jsme stihnout zpět bus ve 14,10. Až během túry, když nám bylo jasné, že tento odjezd nestihneme, jsme si v mapce všimli poznámky, že časový okruh je „one way“. Tak jsme zvolnili krok a začali se více kochat. Na trase čeká turisty 2 km stoupání, za které je odměněn opravdu prapodivným lesem od jezera Toro k jezeru Chino, kde se stezka dostane do vyšších nadmořských výšek. Výlet opravdu stojí za to, ale pořádně nás to utahalo. Zpáteční bus v 17,10 byl zcela obsazen, ale všichni se vešli. Vstupné do parku je 4000 CHP a zpáteční jízdenka je za 3400 CHP.

V Pucónu se v cestovce Aquaadventure ujišťujeme, zda se koná výstup na sopku. Předpověď je lepší a tak si rezervujeme dvě místa, záloha je 10000 a doplatek 20000 CHP. Večer Katka objeví krámek se šperky, který má název Praga a prodává v něm šperky, které sama navrhuje, milá ml

adá Češka. Asi budeme zítra utrácet za místní barevné kamínky. Večer si dáme v restauraci dobrou večeři, marně se snažíme spojit SMS s Danou a Per Øyvinem, kteří by měli být nyní někde v okolí a za velké zimy jdeme spát.

 

Snídáme ještě dříve než předchozí den a v 7 hod jsme už v cestovce. Prší, tudíž to s výletem vypadá 50:50. Spolu s ostatními jedem do lyžařského střediska pod sopkou a tam se rozhodne. Máme štěstí, oblačnost se trhá a tak vyrážíme vzhůru. Rozhodně to není osamělý výstup, protože společně s námi přijelo mnoho dalších mikrobusů a k vrcholu nás stoupá had o cca 150 lidí. Jen naše cestovka má 6 průvodců, kteří se starají o 35 turistů. Je to trochu tím, že se na sopku dva předchozí dny nešlo, tak se lidé nahromadili. Zpočátku jdeme pohromadě, ale v půlce kopce je napadne lepší řešení a dělíme se do skupinek podle výkonnosti. Se všemi přestávkami na focení a svačiny na vrchol dorážíme asi ve 13 hod. Pod námi je strop mraků a bílý sníh bodá do očí. Do nosu zase štípe kouř, který se ve velkém množství valí ze sopky. Jsme jen kousek od kráteru, ale dovnitř kvůli dýmu vidět není a ze stejného důvodu se ani nedá obejít. Když si pak prohlížíme fotky, které udělala Dana o den později, vidíme, že jim sopka vůbec nekouřila a oni měli krásný pohled do nitra kráteru. Cesta dolů je už jen zábava. Všichni jsme dostali jezdítka pod zadek, na které si na vrcholu sedáme a frčíme dolů. Paráda. Svah je zpočátku skoro kolmý, tak dostáváme instrukce, jak brzdit cepínem.

Dolů se dostáváme zcela promočení, ale spokojení a vyblbnutí, jak malé děti. V Pucónu v cestovce jsou na mokré turisty  připravení, mají tam personál na vyčištění a vysušení vypůjčeného oblečení i  bot. Na terase dáváme s ostatními výletníky pivo a džus a jdeme si domů odpočinou.  Odpoledne cestou na autobus ještě zakoupíme dva moc pěkné a vkusné šperky z modrého kamene Lapis lazuli. Malé ložisko lapisu je těženo vysoko v Andách v centrálním Chile. Krásný a elegantní suvenýr, Katka je nadšená. Sedáme do autobusu do města Temuco, odkud nám později večer jede bus zpět na sever. V centru Temuco, které za moc nestojí, marně sháníme nějakou slušnou restauraci. Nakonec bereme jedinou otevřenou, poněkud ušmudlanou, kde nám sice dají jídelní lístek, ale skoro nic z něho nemají. Najíme se ale pořádně, protože si dáváme bublající kotlík pro dva se spoustou masa.

 

Autobus nás vyhazuje v 6 ráno na dálnici u San Fernanda. Koukáme jak vyorané myši, noc byla krátká a jeden spolucestující tak chrápal, až to ze spánku rušilo. Na zastávce uprostřed ničeho nám jeden mladík poradil cestu do města a my se vydáme na cca 2 km raní procházku pomalu se probouzejícím San Pedrem. Terminál je v centru a máme štěstí, neboť za deset minut (v 7 hod) nám jede autobus do přímořského letoviska Pichilemu, prý ráje surfařů. Autobus se cestou plní lidmi a školáky a naše chuť, koukat se z okna na zelené Centrálního údolí je přemožena ospalostí a skoro celou 2,5 hodinovou cestu prospíme. Cestou se střídalo slunečné a zamračené počasí a v Pichilemu nás čekají mraky a zima. Rozhodně ne plážové počasí. Ach jo, asi si povalování na pláži v Chile neužijeme. Ubytování najdeme bez problémů. Tentokrát je to celkem pěkný apartmán s vlastní koupelnou a maličkou kuchyňkou za 15000 CHP, což je naše třetí nejlevnější ubytování (1. Parinacota za 9000 CHP a pak Calalma 14000 CHP), ale zároveň i jedno z nejlepších. Po zprovoznění teplé vody, vydatné teplé sprše a chvíli relaxování vyrazíme asi ve 14 hod na průzkum pláže a městečka. Tmavý písek je kupodivu i v podmračeném počasí horký a několik lidí /dětí skáče do vln. Já tam smočím jen nohy. Pěkně studené! V Pacifiku se prostě tentokráte nevykoupu. Městečko působí dost ospale. Možná to bude denní dobou - siesta. Spousta krámků je zavřená a ani není na ulici vidět moc lidí. 

Nakonec nacházíme otevřenou internetovou kavárnu a po nainstalování Skype voláme domů. Daník ještě nespí a máme ohromnou radost, že ho vidíme a že nás poznal a byl rád, že nás vidí! Už se na něj těšíme. Z rozhovoru nám vyhládlo a tak zapadneme do nejbližšího podniku a ochutnáváme další tradiční jídlo: polévku zvanou „cazuela“. Byla dobrá, horká, což nám v tom větrném počasí přišlo vhod. V polévce je celý brambor, dýně, kukuřice, rýže a velký kus masa.

V místním supermarketu nakoupíme víno s sebou. Z praktických důvodů volíme krabice vína Gato. 

Ozkoušeli jsme ho a moc nám chutná. Všechna vína, která jsme během uplynulých šestnácti dnů ochutnali, byla výborná. Do města vyrážíme znovu večer . Lidí je o něco více, ale kromě studeného moře zde nic zajímavého není. Procházku a vlastně celý náš pobyt v Chile zakončujeme v příjemné kavárně/restauraci dobrou kávou a jdeme na kutě. Bus odjíždí do Santiaga v 6,45 a zítra nás čeká noc v letadle.